THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je jasné, že když někdo roztáhne svojí v podstatě klasicky rockovou nahrávku na sedmdesát minut, musí počítat s tím, že se na ní chtě nechtě objeví nějaké trhliny. Nevím, co vedlo kapelu MANDRAGORA k nahrávání takhle dlouhého nosiče. Ono by totiž bylo i v případě různorodějšího materiálu značným záhulem pro každého posluchače dotáhnout to celé do finále. S délkou se totiž jaksi vytrácí chuť v poslechu pokračovat až do úplného konce. Na to se nápady až příliš opakují a splývají. Jedním dechem však musím dodat, že MANDRAGORA disponuje poměrně kvalitní instrumentací a silným, spíše níže položeným vokálem. Přejděme k samotné hudební složce.
Z počátku nahrávky jsem měl pocit, že tahle kapela patří do ranku dark metalového, neboť chlapácký vokál jejího frontmana a řízné riffy ve středním tempu („Devil´s Hair“) dávaly slyšitelně vzpomenout na finské SENTENCED. Postupem času však vše plynule přešlo do klasického hard rockového rukopisu, jakým se prezentovaly světoznámé americké formace počátku devadesátých let minulého století. Je jedno jaké konkrétní z nich mám teď na mysli, ať už je řeč o GUNS´ N´ ROSES, SOUL ASYLUM nebo PEARL JAM, protože výsledný obraz hudby MANDRAGORA utváří vždy trocha z každé z nich a z mnohých dalších k tomu. Časté užívání akustických nástrojů je další ze zajímavostí, bohužel však v případě této kapely je možné se dočkat i táborákového opakování několika figur v songu („Greed“), který to nakonec dotáhne na osm minut, a to bez výraznější obměny a gradace. A to je jen jedna z mnoha anomálií. Proboha proč? Vždyť to je jako mít reprezentační fotbalové utkání doma s Kyprem v kapse a nakonec díky sporadické střelbě a nechuti k bleskovým kombinacím jen upachtěně remizovat.
Jak to celé shrnout? MANDRAGORA je rozhodně kapelou dobrých muzikantů, jejichž hudební cítění vychází z bluesových kořenů. Disponují kvalitní kytarou, zajímavým vokálem a spolehlivou rytmikou, avšak co se týče samotné jejich tvorby, je třeba si uvědomit, že méně znamená někdy více. Přestože takový materiál můžu jen stěží nazvat nekvalitním, musím říct, že díky megalomanské stopáži a zbytečnému natahování ne zas až tak silných pasáží ztrácí hodně ze své energie a kouzla.
Dobře odvedená hard rocková práce, ale už si ji nepustím.
6 / 10
1. Devil´s Hair
2. Predictable
3. One More Time
4. S.L.U.T.
5. Greed
6. Heaven Sent
7. Take It, Or Leave It
8. Anachronic
9. Big Dark Room
10. Hiddenself
11. Karma Sentence
Elohim (2006)
Bratislavská MANGRAGORA dokázala spojit stoner rock, hard rock a lehčí thrash metal a to tak, aniž by výsledek působil jako ruralistický manifest ze zemědělské velkovýkrmny. Poctivá porce rockové hudby, která vyrůstá z odkazů otců hard rockové hudby se vyznačuje svěží rytmikou, poněkud rozvleklejšími kytarovými vstupy a hlavně velmi příjemným a čistým chraplákem u mikrofonu, který nevzbuzuje pocit laciné parodie na zámořské rockové mastodonty.
Suhlasim s recenziou, preto...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.